Únor 2018

Když čtyři hodiny nestačí...

8. února 2018 v 20:00 | Bloud. Well Bloud. |  Dobrý skutek ještě nikdy neutek
O půl jedné ráno přichází domů můj momentálně nejoblíbenější muž. V polospánku na něj vykřiknu "Baf!" a otáčím se na druhý bok, aby mně snad nechtěl dát pusu na přivítanou. Chci spát. Podruhé mě vzbudí po návratu ze sprchy. Chci spát. Hrozně nahlas funí. Dávám si polštář přes hlavu. Nepomáhá to. Jdu si lehnout do obýváku na gauč. Zabírám v okamžení.

V sedm se z pokojíčku ozývá "Tati, tati!". V překladu to znamená "Mami, nočník, honem rychle na nočník!" Běžím do pokojíčku. Běžím z pokojíčku. Otyla v poklusu vysvlékám. Stihli jsme to. Vedeme záchodový dialog: "Mami? Mamíííí?" - "Ano, Óťo?" - "Táta!"

Poprvé v životě přesvědčím Otyla, že slipy patří na zadek a ne na hlavu. Píšu to hlavě rodiny. Zároveň vysvětluju svůj noční úprk. Jdu si rozbalit čokoládu, co mi nechal v posteli.

Otyl se dožaduje snídaně. Má ji mít. Já si mezitím čtu, co je ve světě nového, chystám si snídani, snídám. Otyl se rozhodne skočit šipku ze židličky. Na poslední chvíli ho zarazím.

Vyčistím zuby sobě. Vyčistím zuby Otylovi. Dám si sprchu. Otyl haleká "Tati, tati!" a mává při tom indulonou. V překladu to znamená, že tatínek sice předevčírem promazal panty u vchodových dveří, na koupelnové ale zapomněl. Otyl to rád napraví. Utírám sebe, utírám dveře, futra i obklady.

Ustrojím sebe, ustrojím Otyla. Vyrážíme do knihovny, na poštu, do krámu a na farmářské trhy. Chodíme tam každý čtvrtek pozorovat grilovaný kuřata a nasávat atmosféru. Zoologická procházka pokračuje krmením kachen a nutrií. Škoda, že taky tak hezky nevoní.

Otylovi už se nechce chodit a mně se chce jíst. Pro urychlení procesu beru nohy i Otyla na ramena a nabíráme směr lednička. Svačíme.

Pověsíme prádlo. Uvaříme oběd. Jíme. Otyl o něco pomaleji, tak stihnu i poklidit. Ukládám Otyla k polednímu spánku. Přede mnou jsou tři hodiny volna. Čtu si, vyřizuju maily, poslouchám DVTV, spím.

Otyl se probouzí. Záchodové dialogy se opakují. Strojím sebe, strojím Otyla. Jedeme za starou paní Bloudovou. Sundávám z topení termix, který tam babička pro Otyla ohřívá už od rána. Hrajeme si.

V pět se rozloučíme. Jdeme s Otylem naproti tatínkovi. Koukáme na vlaky. Koukáme na ostatní tatínky. Nakonec se shodneme, že si necháme toho našeho. Loudáme se domů.

Otyl se zavírá s tatínkem do pokojíčku. Chci se začlenit. Otyl si hraje na Václava Klause mladšího. Inkluze není možná. Opakovaně přede mnou bouchá dveřma. Tak alespoň uklízím a vařím.

Otyl mě vezme na milost. Chce, abych mu četla. Jedno co. Vybírám si rozhovor z posledního Respektu s právničkou Veronikou Vítovou "Nechci skončit v ústavu". Večeříme. Záchodové dialogy potřetí. Vykoupu Otyla a předám ho tatínkovi k uspávání. Vysprchuju se.

Můj momentálně nejoblíbenější muž se vrací z uspávací mise. Vyprávím mu, co jsem dnes celý den s Otylem dělala. A inspirovaná příběhem paní Vítové nahlas uvažuju, jak bych musela svoje vyprávění seškrtat, kdybych se zřízením osudu ocitla v kůži člověka, který je 24 hodin denně odkázaný na pomoc někoho druhého. S příspěvkem na péči, který mi bez dobrovolné pomoci rodiny umožní žít svůj život jen 4 hodiny denně. Vypadal by zhruba takhle:

Tak...a je nás zase o jednoho víc

1. února 2018 v 23:14 | Bloud. Well Bloud. |  Co mi hrb nebere
Minulý rok byl pro naši rodinu v mnohém zlomový. Nadešel ten správný čas dát definitivní sbohem Praze a zapustit kořeny v Bloudově. S mým momentálně nejoblíbenějším mužem jsme se za přítomnosti úředního šimla dohodli, že náš vztah na dobu určitou prodloužíme o dalších třicet let. Nebo alespoň o osm, do první fixace. Odolali jsme autistickým nátlakovým skupinám a namísto vnucovaného parkovacího stání jsme si pořídili bicykly a Otylovi sedátko, abychom mohli brázdit to naše Polabí se Svěrákem a Uhlířem na rtech. Co si budeme povídat, naše cesty nejčastěji vedly za otázkou "Se zelím nebo se šípkovou?".


Přes všechno výletování, papírování a zařizování bohužel nebylo dostatek času, abych se s vámi podělila o novinu nejradostnější a nejzásadnější. Tak vám s mírným zpožděním oznamuji, že se v září naše rodina rozrostla o dalšího člena. Vladimíra. Je zdravý, váží tak akorát, měří tak akorát a s Otylem si naštěstí padli do oka na první dobrou.