Červenec 2015

Nevítáme nováčky: takze-asi-tak

31. července 2015 v 8:00 | Bloud. Well Bloud. |  Nevítáme nováčky
Na blog autorského klubu se práší skoro stejně tak dlouho jako na náš strojek na domácí těstoviny a řady jeho členů řídnou rychleji než kosti průměrné nadpadesátnice. Bez italské kuchyně se obejdu, ale ta blogová vrstva prachu mě mrzí. A absence nových tváří na titulce ještě víc, ať už si zloprstníci myslí cokoliv.

Jediné co s tím můžu dělat, je mávnout kouzelnou prachovkou, vyslovit kouzelnou formulku "alespoň chvilku na titulku" a v tradiční čas na netradičním místě vás odkázat na někoho, kdo by si pravidelné místo na výsluní podle mého skromného názoru zasloužil. Dneska třeba na Takže asi tak...:



Noční můra z Gočár street?

13. července 2015 v 0:35 | Bloud. Well Bloud.
Někdo sní o kraji, kde lítají pečení holubi sami do huby. Někdo sní o kraji, kde rostou na stromech jitrnice a pivo teče proudem. Já mám mokrý polštář pokaždé, když ve snech zavzpomínám na Hradec Králové. Město, které jsem jako studentka ochutnala skrz na skrz.

Už během prvních měsíců jsem si vytvořila hlavní tři páteřní trasy vedoucí od hlavního nádraží do školy. Párkovorohlíkovou, kremrolovou a zmrzlinovou. Než ve mně zmizel první párek v rohlíku/kremroli/zmrzlinu (směr volen podle aktuálního nachucení), už jsem stála před dalším hladovým okénkem/cukrárnou a tahala z kapsy desetikačku. A takhle až ke vchodu do školy a pak znovu při cestě zpět.

Není divu, že se mi dojíždění poněkud prodražilo a tak byl nejvyšší čas sbalit svých pět švestek a zásoby od maminky a přestěhovat se za mojí nejoblíbenější ženou. Ta mi během pár hodin všechno snědla a tak nám nic nebránilo v tom jít poznávat pohostinská zařízení. Po několika letech jsem přesně věděla, kde dostanu nejnadýchanější knedlíky (nádražka), nejkřehčí hovězí (In flagranti), nejnašlehanější šlehačku (Kafekára), nejdokonaleji prokombinovanou chuť kořenové zeleniny a smetany (U dvora), nejbrusinkovatější terč (Sportcafé) a nejbublinkovatější kofolu (U knihomola).

Letos jsem seznala, že s mým momentálně nejoblíbenějším mužem společně stolujeme dostatečně dlouho na to, abychom si mohli společně složit to nejlepší svíčkový puzzle na světě. A tak jsme vyrazili do Hradce...


Já o huse, on o huse

6. července 2015 v 12:00 | Bloud. Well Bloud. |  Momentality
Dějství první
Čeněk: "Bloudičko, v pondělí bude husa!"
Bloud: "Tý jo, Čeňku, fakt? A s knedlíkama? Domácíma? Vy mi ale děláte chutě!"
Čeněk: *nechápavý pohled* *zakroucení hlavou* *odchod*

Dějství druhé
Čeněk: "Bloudičko, v pondělí bude husa!"
Bloud: "To už jste říkal. Ale jaký knedlíky budete mít, to jste mi neprozradil. Že vy nechcete abych vám je snědla?"
Čeněk: *zmatený pohled* "No jo, vy jste ženská! Nenažraná! Ale já vás mám takovou rád!"

Dějství třetí
Čeněk: "Bloudičko, v pondělí bude husa!"
Bloud: "A s jakým zelím? S bílým nebo červeným?"
Čeněk: *zmatený pohled* "Vínečko bílé....." * za popěvku odchází vdál*

Dějství čtvrté
Bloud: "V pondělí můžete zůstat doma. Ve stacionáři bude zavřeno, protože bude státní svátek..."
Čeněk, proaktivně: "Já vím, Bloudičko. V pondělí bude Husa. Upálili ho."

Rodičovské desatero

4. července 2015 v 21:32 | Bloud. Well Bloud.
Tatínek může s ohledem na probíhající těhotenství zažívat pocity nervozity. Maminka si často představuje své dítě a přiděluje mu určité vlastnosti. Vytváří si vlastní představy o jeho budoucnosti: "bude to hudebník, baletka nebo fotbalista?"

Podle těhotenského deníku, který jsem obdržela od pana doktora a do kterého bych si měla fotit bříško (terminus technicus) a zaznamenávat si co prožíváme (terminus technicus), je to jasné. Egoped bude maminka a já tatínek. Pevně věřím, že se své úlohy chopí až do rozhodného okamžiku a já tak konečně budu mít jasno v otázce, jak se muž může stát rodičem, když nerodí.

Řada dalších otázek ale zůstala bez odpovědí a moje budoucnost je v mlžném oparu asi jako auto v Titanicu po invazi Kate Winslet a Leonarda di Capria. Tonoucí se v podobných situacích chytá stébla. Těhotná se chytá jediných jistot, které v tu chvíli má. Rozpomene se na všechna příkoří, která v dětství prožila a vymezí se proti nim: