Zpátky do minulosti

22. října 2011 v 22:07 | Bloud. Well Bloud. |  Kdo si hraje, nezlobí!
"Dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak se rozvíjel příběh Pražského hradu dávno, dávno, před Vašíkem Klausem" znělo by z éteru Evropy 2, kdyby Leoš chtěl dopřát našemu oddílu stylové probuzení do dnešního výletního dne.

Jenže za prvé Leoš o naší výpravě za Příběhem Pražského hradu nevěděl, za druhé dnes není všední (a tudíž vysílací) den a za třetí ani nevím, jestli tenhle pořad stále ještě jede. Vstát a vyměnit vyhřátou postel za pravé, nefalšované "mlha za mnou, mlha přede mnou, mlha vpravo, mlha vlevo" se nám nakonec ale povedlo i bez toho, takže šoumenové z Evropy 2 mají štěstí :).

Cíle výprav většinou nevybíráme náhodným zapíchnutím prstů do mapy, ale tak, aby se alespoň částečně prolínalo s tím, čemu se ten který měsíc věnujeme během (ne)všedních schůzek. Takže Pražský hrad se přímo nabízel a když jsme se dočetli o tom, že si někdo dal práci, aby expozici udělal interaktivní a tím i atraktivní pro děti, tak se z něho stala jasná volba.


Projekt, kterým je Příběh Pražského hradu představován dětem, se jmenuje trefně Hra na hrad - a jako se povedlo na hrad dostat hlavního aktéra hesla "Havel na hrad", tak se zadařilo i v tomto případě.

Hned u vchodu se nás ujala babča průvodkyně ražení "vím, že na vás mám být vy haranti milá a i když se mi vůbec nechce, tak to zkusím". Zkusila a až na pár vypadnutí z role, kdy fakt natvrdo dětem odsekávala na absolutně nevinné otázky, se jí to podařilo.

V jedné z komnat Starého královského paláce nás usadila na gymnastické balony a dala nám dvouminutovou přednášku o tom, že se na nich vážně, ale vážně nemáme nikterak pohybovat, skákat nebo z nich dokonce padat. Celé motivační video jsem si říkala "Bloude, neskákej, neskákej, nesmíš, neskákej, ne, teď ses hýbnula, sakra, sakra, neskákej". Takže vůbec netuším o čem bylo. Děti byly pochopitelně taky jako na trní, ty hyperaktivnější si sem tam povyskočily, paní průvodkyni nám trochu nazlobily - ale tenhle způsob sezení si o to prostě říká, to ať se na mě autoři výstavy nezlobí.

Každopádně po shlédnutí videa byly děti jako vyměněné. Vyměnily nám je za umělce, což byla jedna z rolí, která určovala optiku, kterou budou výstavu vnímat. V případě větších skupin (my měli díky rýmičkám jen 7 kousků), se z některých může stát ještě služebník, řemeslník nebo strážce. Jako důkaz toho, že právě započaly uměleckou dráhu, dostaly umělecký glejt (pracovní list, ne zrovna graficky vyvedený). A aby do svého čerstvě nabytého glejtu mohly zaznamenat splnění všech sedmi úkolů, dostaly psací podložky, které byly naopak graficky (sloužily jako mapa) i prakticky (děti si je zavěsily na krk, takže se nemusely starat o to, že je někde zapomenou) vyvedené výborně. Já bych dětem ještě dala malířský baret nebo jiný atribut, co symbolizuje jejich roli, ale to už by byla jen třešinka.

I bez baretu se ale děti nadšeně vrhnuly do hledání a plnění úkolů. Ty byly rozmístěny přímo v expozici na elegantně řešených popiskách se symbolem štětce (umělec). Podle plánku na desce vypátraly správnou vitrínu, odkryly symbol a přečetly si text - úvod do děje a zadání úkolů. Byl psán světlým podkladem na zmatečnosvětlém podkladě, takže i s menším zrakovým handicapem to bylo pro některé umělce horkotěžko čitelné, ale vzájemná pomoc fungovala a tak všichni věděly, co a jak.

Úkol byl vždycky zaměřen na jeden exponát z daného sálu. Trochu jsem se bála, že to povede k tomu, že děti prosviští jen oněch 7 exponátů a pak tradá pryč, ale celé pojetí Hry na Hrad děti namotivovalo k tomu, že se po odevzdání glejtů chtěly samy od sebe vrátit a vše si projít v klidu. Parádní!
A ještě parádnější bylo zadání oněch úkolů. Děti se nemusely v popiskách exponátů pídit po faktech, které by šly stejně jedním okem tam a nějakým jiným tělním otvorem zase ven, ale tvořily. Tu příběh, podle postav lidí a draků zobrazených na kovovém svícnu, jindy obrázek předmětu, který by si schovaly do tajného přívěšku na krk, a nebo dokreslení sochy, která se v expozici nacházela a z které mohlo být cokoliv. Právě tahle otevřenost úkolů i ve spojení s prostředím probouzela v dětech kreativitu jak blázen. A v některých ještě víc.

Po tom, co se nás paní průvodkyně konečně zbavila, jsme vyrazili na výstavu ještě jednou a užili si další herní prvky - třeba hru na dotykáči a nebo pexeso v akváriu s otvorama pro ruce - to asi aby se nerozkradly kartičky :-)

Takže jestli máte dítě škol(k)ou povinné a nebo jich máte plnou bandu, určitě se na výstavu vydejte. Úkoly jsou zpracovány pro různé věkové kategorie - mateřinky, prvostupňové i druhostupňové a jak jsem tak nakukovala i pod "cizí" symboly a šmírovala ostatní návštěvníky, tak má potenciál zaujmout i toho nejmenšího neposedu a největšího inťouše. A navíc je to za pár kaček ve srovnání s návštěvou mekáče nebo multikina. Tak.
 


Komentáře

1 Aňa Aňa | Web | 7. září 2012 v 18:21 | Reagovat

V takovém provedení výstav tkví budoucnost muzeí.

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 7. září 2012 v 20:00 | Reagovat

[1]: tak tak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama