Respektovat a být respektován alá Viewegh

16. října 2011 v 2:05 | Bloud. Well Bloud. |  Kulturistika
Dostal se mi pod oči inzerát na pracovní místo, které není úplně mimo moji mísu (dokonce ho mám v soukromé hitparádě vysněných zaměstnání na čtvrté pozici) a kde se navíc po uchazeči nepožaduje řidičský průkaz (což je pro mě zabijácká podmínka). Za to se ale požaduje, aby potencionální zaměstnanec nahlížel na děti optikou přístupu Respektovat a být respektován.


Přestože jsem už viděla řadu dětí, rodičů (nebo spíš maminek) a situací, co byly tímto přístupem bezesporu poznamenány, tak respektující dalekohled nemám. Abych si pozorování z terénu doplnila o nějakou tu potřebnou teorii, strávila jsem dnešní večer pod lampou se stejnojmenou knihou od manželů Kopřivových.

No, ještě se tu k ní asi vyjádřím víc až ji dočtu. Už jenom proto, že si v knihkupectví u regálů s podobnýma titulama říkám, jak by bylo príma, kdyby si lidi přestali hrát na role "rodiče přítele" nebo "rodiče mocenské autority" podle toho, jak jim který trend zrovna káže a vrátili se k přirozenému modelu máma je máma, táta je táta a šmitec.

Proč se tu o té knížce ale zmiňuju teď, když ještě nejsem ani na konci první části. Mám totiž dojem, že přesně do toho místa co já, dočetl knížku řemeslník Michal Viewegh. Nasvědčuje tomu ukázka, kterou jsem si už kdysi opsala z knížky Krátké pohádky pro unavené rodiče, s tím že ji tu použiju pro článek o Pohádkách po telefonu (to aby v kontrastu s Vieweghem Rodariho pohádkovost ještě víc vyniknula :) - ale dneska se to zkrátka hodí.

Tuhle knížku prodalo nejenom Vieweghovo jméno, ale i originální přístup k večerním pohádkovým chvilkám. Aby si u nich neužívaly jen děti, obohatil autor dějovou linku o modré vpisky pro oči rodičů, které příběh vypointují do pro ně zajímavé roviny.

Respektující ukázka navazuje na situaci, kdy Bára, jedno z dítek, vyplázla jazyk na rodiče a v důsledku toho si pocintala jazyk borůvkovým jogurtem, či co to zrovna převalovala v puse:

"Ty seš prase!" zvolal automaticky tatínek.
Maminka, která nedávno dočetla knížku o správné výchově Respektovat a být respektován, mu věnovala vyčítavý pohled.
"Vidím Sáro, že sis umazala úplně čisté tričko," řekla maminka. "To mě trochu mrzí. Při jídle nemůžene otvírat pusu. Ale nevadí, po večeři to tričko společně vypereme."
"Tak jo," řekla Sára.
Bára (sestra Sáry) mezitím už poněkolikáté otevřela tatínkovu lednici (na víno).
"Neotvírej to, proboha! Kolikrát to mám říkat?!" zlobil se tatínek. "Seš hluchá? Okamžitě tu lednici zavři!"
Maminka nesouhlasně vrtěla hlavou.
"Nepřipomíná ti to něco? Ozvěny vlastního dětství?"
"Ne, slyším jenom, jak se ta lednice marně snaží dostat teplotu pod dvacet stupňů."
"Vysvětli to tomu dítěti. Nezaměřuj se na to, co dělá špatně. Buď pozitivní. Nepoužívej rozkazy," žádala maminka. "Vynucená pozornost je stejně nežádoucí jako vzdor. Dneska bude poslouchat tebe, v patnácti drogového dealera."
"Nebuď demagog."
"Nebuď autorita, ale partner. Nepoužívej mocenský přístup. Oslovuj ji křestním jménem. A tak dále. Všechno už jsme probrali. Podívej, tvoje diktátorský metody stejně nefungujou..."
Bára si z tatínkových slov skutečně nic nedělala: nejenže lednici nezavřela, ale ještě se pokoušela vyndat jednu z láhví.
"Báro, miláčku," promluvil tatínek medovým hlasem. "Tohle je opravdu velmi drahá lahev. To víno se jmenuje Barolo. Tatínek za něj zaplatil spoustu peněz. Skoro tisíc korun. Kdyby tu lahev někdo rozbil, tatínek by byl moc smutnej, víš, lásko?"
"Smutnej?" podivila se Bára.
"Ano. Moc a moc smutnej. Plakal bych jako ten zajíček v pohádce o krtkovi, co se ztratil mamince."
"Citové vydírání," konstatovala maminka a tatínek ji probodl pohledem.
Báře se mezitím podařilo vytáhnout lahev z dřevěné police. Tatínek zbledl a oběma rukama se pevně chytil stolu.
"Baruško, lásko moje nejdražší. Ty jsi moje skvělá holčička. Vidím, že jsi dokázala vyndat tu vzácnou drahou lahev z lednice. To jsi ale opravdu šikulka!"
Maminka tatínkovi ukázala vztyčený palec.
"Šikulka!" oznámila Bára pyšně mamince.
"Velká šikulka!" zvolal tatínek. "Ale myslíš, že bys uměla tu drahou láhev vrátit zpátky, aby se náhodou nerozbila? Ne, tak ne, miláčku. Oběma rukama! Ne!!!"
KŘACH
"Uáááá!" zaječela Bára.
"Ku-va!!! Já to věděl!!!"
Tatínek přiskočil, rychle Báru vytáhl z obrovské kaluže plné střepů a posadil si ji na klín.
"Vidím, Báro, že jsi rozbila tatínkovu lahev," pravila klidně maminka. "Neplač, já vím, žes nechtěla. Sáro, k rozbitým láhvím se nikdy nepřibližujem bosí - pokud mi to chceš pomoct uklidit, bylo by dobré si obout boty."
"To nevadí, vždyť to bylo jenom víno. Ještě že se nestalo nic horšího," řekl úplně klidně tatínek. "Ještě že se nerozbil třeba támhleten nádherný obraz!" dodal - a maminka se na něho usmála krásnýma zelenýma očima

Citováno z:
VIEWEGH, Michal: Krátké pohádky pro unavené rodiče. nakladatelství Druhé město.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama