Když se podzim zeptá, co jsem dělala v létě...

31. října 2011 v 1:16 | Bloud. Well Bloud.
Když jsem byla menší než teď, bývala jsem před, o i po prázdninách rozmrzelá, že se zase nebudu moci pochlubit svým prvostupňovým kamarádkám zájezdem k moři, a že na ně místo mušle vytáhnu leda tak jízdenku (tu poctivou, malou, kartonovou) do Pilníkova.

To, že jsme se s rodinnou vydávali rok co rok právě do téhle horské vesnice nebylo samozřejmě jen tak. Tatínek nám totiž slíbil, že k moři se podíváme teprva až budeme mít procestované celé Čechy. A ty se na trase Bloudov- Pilníkov vážně nenachází. Když jsem trochu vyrostla,vyměnila jsem Pilníkov za skautské tábory a moře za Rumunsko. Rumunsko proto, že tam jezdili všichni velcí skauti a taky proto, že taková "expedice do hor" zněla jako poměrně racionální důvod proč žít deset dní o čínských polívkách. Jenže kdo chce, ten si důvod vždycky najde, zvláště když je to moje maminka...a tak jsem se do Rumunska vydala až když ztratila kafrací pravomoce.


Jedním z cílů mojí účasti na rumunském zájezdu s CK Drsóza bylo vycentrovat věkový průměr zúčastněných. Nejeli totiž jen velcí (starší) skauti a skautky, ale také produkty jejich partnerského snažení. Od produktů ročních, které zařizovaly ranní budíček, až po produkty jenž byly celkem samostatnou jednotkou a měly problémy s ranním vstáváním stejně jako já.

Cílem naší cesty byl národní park Apuseni, konkrétněji náhorní plošina Padis a úplně nejkonkrétněji všemožné, pro mě spíše nemožné, jeskyně. Což jsem naštěstí zjistila až na místě, protože jinak by mě moje dysjeskyňoie (snížená schopnost naučit se prolézat jeskyně běžnými vyučovacími metodami) a jeskyňofobie připravily o tu všecku krásu světa a já zůstala preventivně sedět doma na zadku.

Naše tůrování po Rumunsku probíhalo vzhledem ke složení osazenstva hvězdicovitě. To znamená, že jsme se ustanovali kousek od Cabany Padis, a každé ráno vyráželi různými směry na nějaký ten okruh.

Maminka mi půl roku dopředu kladla na srdce, aby mě ani nenapadlo někde nechávat svoje věci bez dohledu, že mi je Rumuni jistojistě ukradnou.To ovšem nevěděla, že dnešní kempující Rumuni mají na starosti úplně jiné věci, než můj spacák. Když totiž takový Rumun jede (autem) kempovat, zaparkuje přímo na louce, pustí na plné pecky tuc tuc mjůzik a celou noc (déle se tam většinou nezdrží) tak poskytuje kulturní vyžití širému okolí. A tak tábořiště v okolí Padise připomíná cosi jako Rom-tech (rumunská obdoba Czech-techu) a taky trochu, místy trochu víc, smetiště.


Naopak nejmilejším zpestřením našeho tábořiště byla bába, bábuška, babizna, ježibaba, helebába (etymologicky vzato - hele! bába!). Zkrátka paní, jenž nám prodávala každé ráno plačinty. Placky, které se jevily jako kříženec langoše s koblížkem a byly prodávány s marmeládou nebo brynzou (případně protekčně - přímo v babuščině chaloupce - i s borůvkami).

Posilněni plačintami jsme vyráželi ráno co ráno na menší či delší výlety. Omladina (já a moji chlapci) jsme se připojili ke zkušenému horochodci a jeho rodině. Měli totiž narozdíl od nás mapu a představu kam se vydat.

Během prvního dne jsem se navzdory svému předsevzetí, že v Rumunsku se budu s dětma maximálně tak zdravit, ocitla v zajetí klíštěcí družiny, stávající se z neoomladiny která s námi chodila. A tak tomu zůstalo až do návratu domů, přičemž jediným výkyvem byla snaha přejmenovat klíštěcí družinu na družinu kvapníků, která měla zabezpečit rychlejší pohyb mezi turistickými značkami. Nezdařila se.

Prolezli jsme okolí Padise skrz na skrz, stejně tak jako některé jeskyně. Veřejně se přiznávám, že první z nich naprosto pokořila moje turistické sebevědomí. To, že občas postrádám souhru mezi mozkem, rukama a nohama, to vím už dávno. Ale že mi to bude dokazovat takřka každý kámen na dvouhodinovém průchodu skrz jeskyni....trochu podraz, no ne?

Na programu byla rovněž jednodenní chlapská trasa. Na chlapáckou odpověď na otázku: "A ty jdeš taky, jo? Vždyť jsi ženská.." jsem sice musela posbírat poslední drtky testosteronu co se ve mně nacházely, ale nakonec jsem povolení k účasti získala...a šla.

Od návštěvy první jeskyně jsem se pokoušela nenápadně získat informaci, zda se na téhle výpravě taky nějaká potká, abych mohla případně zavčas vycouvat. A že prý ne, jeskyně žádná na plánu není, jen prý projdeme soutěskou nad řekou...ale ta že je o pohodě. Takže moji milí a vážení, kdybyste to nevědeli stejně jako já...soutěska - to je jeskyně beze stropu. A kdo tomu nevěří, ať si vyrazí ke Galbeně. Když se nebude bát tak jako já, tak si užije brodění řečištěm, lezení na řetězech a lanech nad řekou, pohled na vodopád i prolézání přilehlé jeskyně. Až se tam vypravím příště, tak si to užiju taky.

Cestou necestou jsme se proputovali pokaždé zpátky na tábořiště a v závěru cestou silničnodálniční zase zpátky do Čech. A teď mě z toho vzpomínání pěkně svrbí kecky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama