Právo na soukromí (nejen blogo)dětí

11. července 2011 v 18:54 | Bloud. Well Bloud. |  Co mi hrb nebere
Pár let zpátky se ve všech pádech skloňovala kniha Rok kohouta od Terezy Boučkové. Asi rok zpátky, když už byla řádně vyskloňovaná a v knihovně konečně k dostání, jsem si ji přečetla také. A ano, všechny ty přívlastky, které jí byly přisuzovány, měla. Byla (nebo tak alespoň působila) upřímná, i drásavě upřímná. Byla sebeironická. Byla odvážná. Byla psána jako příběh ženy. Ale byla psána především jako příběh ženy matky a tak nešla napsat bez toho, aby zahrnovala i příběhy jejího manžela a především jejích dětí. So far, so good. Jenže kniha byla tak moc přepíraná veřejností mimojiné proto, že byla vydávána za autobiografickou. Nejednalo se tedy jen tak o ledajaké příběhy, ale o příběhy konkrétních lidí - a konkrétních (i nezletilých) dětí. Ty se ale narozdíl od matky Kohoutové dobrovolně nerozhodly, že předhodí své životy veřejnosti.


Na knížku i "odvážnou" autorku jsem si vzpomněla, když jsem v posledním čísle Instinktu (27/2011) četla rozhovor s paní Alicí Nellis. Stejně jako Boučková se rozhodla adoptovat děti a redaktorka se pídila po "pikanteriích" spojených s adopcí. A krom jiného ji konfrontovala právě s Boučkovou a její knihou. To, co Alice Nellis řekla bych podepsala v plném znění: "nesouhlasím s takto konkrétní medializací jejích synů, protože si myslím, že děti mají právo - zvlášť pokud mají problémy a ty její asi mají a situaci nemají lehkou - právo na soukromí." To, že " To že se paní Tereza Boučková odhodlala mluvit do novin o svých ještě neplnoletých dětech, naznačuje, že ona sama asi není v pořádku tak, abych její názor brala vážně." bych podepsala taktéž.

Když jsem večer provozovala svůj courismus po blozích, přišla mi na mysl drobná paralela mezi Boučkoidní veřejnou prezentací své rodiny a tou, co provozují zdejší blogo-matky...a že jich není málo. Drobná paralela proto, že samosebou nechci dávat na roveň Boučkovou, která jeden čas koukala z ženských i neženských časopisů, z diskuzních i zábavných pořadů a o jejíž rodině měli potuchu snad všichni... s blogerkama, které mají návštěvnost 70 kousků denně..ale!

Ženy vezdejší jednají v některých aspektech podobně. Vypisují se tu ze svých psycho stavů (proti tomu nic), ale protože vše se vším souvisí, zahrnují do svých emočních výlevů i svoji rodinu. Zoufalost z manžela, zoufalost z matky/tchýně, zoufalost z dětí, chvilkové stavy nenávisti vůči tomu či onomu, pocity marnosti z toho, jak děti ve svém vývoji nepostupují tak, jak se píše v příručkách šťastného rodiče...Později nelení zaznamenávat ani školní úspěchy a neúspěchy svých dětí a své názory na jejich oťukávání se s druhým pohlavím. Čas od času se z toho rodinného marastu vyhrabou, prožijí pár fotogeničtějších chvil a nasbírají tak alespoň ilustrativní fotky a mrsk s nima při nejbližší příležitosti na net. Doby kdy se fotkama "obtěžovalo" jen příbuzenstvo a kolegyňstvo v práci už jsou dávno pryč, a tak dávají svá rodinná alba všanc víceméně celému světu. V kombinaci s výlevnou emocí...brrr...nechť je identifikace snazší.

Moderní komunikační technologie nám dávají možnost sdílet s ostatními takřka cokoliv (kromě chutí a vůní). Tím, že sdílíme, ale ztrácíme kontrolu nad tím, kdo námi poskytované informace bude sdílet dál...a také nad tím, ke komu všemu se dané informace donesou.
Nejsem IT expert, natož pak IT věštec na to, abych byla schopná předvídat, jak se vyvine uchovávání blogových článků do budoucnosti, ale tuším, že nebude úplně nemožné, aby se k blogům svých maminek blogoděti jednou dogooglili.
Osobně mě představa, jak si jednou můj potomek nebo potomkyně přečte, jaké jsem z něj měla deprese, jak jsem se s ním trápila a přemýšlela o tom, jak by mi bylo krásně kdyby nebyl děsí...stejně tak jako představa, že si jednou bude na veřejném blogu prohlížet fotograficky zaznamenaný vývoj jeho výkalů.

P.S. Moje smýšlení ještě neprošlo onou závažnou hormonální smrští, která nemine snad žádnou těhotnou ženu. A tak je možné, že se za pár let budu vypisovat úplně stejným způsobem, který teď z plna hrdla a plně odsuzuju...
Pakliže se tomu tak stane, prosím každého, kdo si toho všimne, nechť mě propleskne!
P.S. na druhou: O proplesknutí prosím i v případě, že:
  • o sobě a svém dítěti začnu mluvit výhradně v první osobě množného čísla za hojného doprovodu íčkování, inkování apod. (Ráno jsme snídali piškotečky s přesnídavečkou, pak jsme se pokakali a to vám byl smrádeček!)
  • budu své dítě přebalovat v kavárně kousek od stolku, kde si slečna mého aktuálního věku dává palačinku s čokoládou
  • mě napadne hrát si na klokaní a bezplínkovou matku a podobné experimenty!
pokračování: tu
 


Komentáře

1 Terka Terka | Web | 11. července 2011 v 19:01 | Reagovat

Hm, zajímavý článek, jako vždy tady :-) Osobně nemám ty maminkovské blogy moc v lásce, nějak nechápu, proč zvěřejňují na internet fotografie svých dětí a informace ze svého soukromí.
Takové blogy mne občas i částečně odpuzují, nemám tušení proč, ale asi je to tím, že jsem si tím také ještě neprošla. :D

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 12. července 2011 v 16:19 | Reagovat

Patřím k těm matkám, co odsuzujete. Neva. Přežiju to:-)
O paní Boučkové se domnívám mnoho věcí a nerada bych se jí zastávala. Nenapadlo vás ale, že svým autentickým psaním o adopci romských dětí chtěla odtajnit určité tabu ve společnosti? Měla už známé jméno, tak to pustila pod svým literárním i občanským Boučková a pravděpodobně i s pravými jmény svých potomků. Ráda bych věděla, jak si to tedy představujete? Mateřská dovolení s epřesně skládá z hdoin, které jsou vlemi těžké a z hdoin které jsou překrásné. Takže mám pást jen o těch překrásných? Tak jako to dělají časopisy? Na obálce usmívající se žena s růžovým miminkem a titul: MD je pohoda. A když moje MD není občas pohoda, tak tím pádem je to špatně, protože krásná maminka na všech obálkách je ta dobrá matka a já ne? Takhle to prožívají děti. Z dětství si pamatují maminku, co o ně pořád pečovala a dával jim pusinky, ošetřovala kolínka a sem tam na ně houkla. Jejich maminky nikdy nebyly s nimi nešťastné. Jak to že ty jsi tak utahaná a otrávená, když máš ten smysl života  a všechny na MD se usmívají?
Nevím, co řeknou jednou mí kluci tomu, co se o sobě dočtou, když se k tomu dostanou. Ráda jim to vysvětlím a doufám, že je vedu tak, že to už dávnou budou vědět a budou to brát za normální, že jednou je tak a jednou tak. Pokud budou psát o mě, ráda si to přečtu a ráda si budu o tom povídat, pokud uvidí něco jinak.
Píšu autentické autobiografické věci. Neposuzuji druhé nebo se o to aspoň snažím. Vy posuzujete matky, aniž byste měla zkušenost. Moc vám přeji idylickou MD, spící dítě, ... růžové a zdravé miminko, hodného manžela, který vás nechá kdykoliv dospat atd., abyste nebyla sama sebou zklamaná. I já jsem měla mnoho ideálů o svém rodičovství. A stále mám.

3 Bloud. Well bloud. Bloud. Well bloud. | Web | 3. srpna 2011 v 21:44 | Reagovat

Hezký večer,
že Boučková chtěla odtajnit určité tabu ve společnosti mě napadlo (respektive napadlo mě, že chtěla odtajnit téma tabuizované v mediálních prostředcích, protože téma jako takové mi společností (širokou) přijde probírané už léta letoucí), ...a i kdyby nenapadlo, tak by mi to i tak bylo vnuknuto z různých rozhovorů a recenzí, které byly zveřejněny. Nicméně forma "odtajnění" onoho tabu mi zkrátka nepřijde vhodná, ať už s ohledem na soukromí jejích nezletilých adoptivních synů, nezletilého neadoptivního syna, zletilého manžela a dalšího okolí a nebo s ohledem na to, že publikace na veřejnost může strašně snadno působit jako zobecnění něčeho, co je přitom strašně individuální...a taky s ohledem na to, že  průšvih se nedá hledat jen na straně genové výbavy adoptovaných dětí, ale taky na tom, jak pro adopci byli vybavení rodiče - a to, (a teď doufám, že si to dobře pamatuju, protože jsem knížku četla už před nějakou dobou)mi přišlo v knize poměrně opomenuto. Kniha byla vydána cca v roce 2008(?) a je otázkou, jaké změny přinesla co se týče adopce romských dětí (pozitivní i negativní)...a jak se odrazila na vzrůstajícím rasismu?

A co se týče mě, jakožto doufámže budoucí matky :-) Nežiju ve vakuu a ani výhradně z informací servírovaných médii, takže vím, že dovolená alá Havaj jen s jedním pasažérem navíc mě s největší pravděpodobností nečeká...a ani si snad nic takového nepřeju, co přijde...přijde... Co si ale přeju, je zachovat si i po porodu zdravou mluvu a především zdravý rozum -což se bude projevovat třeba tak, že nebudu svým dětem krást soukromí, neboť na to podle mého názoru nemám nárok. Popovídat si s nimi o tom pozitivním i negativním, co se děje u nás doma(předpokládám, jelikož jsem bez oněch zkušeností) zvládnu i bez netu. Moje maminka to taky bravurně uměla/umí.

4 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 9. srpna 2011 v 10:00 | Reagovat

[3]: Souhlasímks tím, že Boučková nešla do sebe. Dokonce někde v knize měla, že terapie ji ničím nepomáhala. Rady už slyšela. Tudíž se domnívám, že na terapii je rezistentní nebo si našla špatného terapeuta, protože na dobré terapii se rady nedávají. Tam si člověk dopovědi hledá sám tím, že se právě ponoří do svých tajných důvodů proč dělá tohle nebo tamto ... To sjem zvědavá, jak zkrituzujetě mě, až má kniha o Cestě k mým matkám bude za rok na pultech. Je to zdruhé strany než to má Boučková. Ona adoptovala. Já jsem adoptovaná a snažíme se najít "to pod povrchem" u matek, otců i především u sebe. Jenže je to o rodině, takže se do mně asi pustíte stejně jako někdo další. Mám ale změněná jména a píšu pod částečným pseudonymem. Jenže dohledat si to na netu v dnešní době není těžké.

5 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 7. září 2011 v 18:31 | Reagovat

[4]: Běžný uživatel internetu si o vás dohledá jen to, co mu sama (případně vaše okolí - a jsme zase mimo jiné u blogodětí :) dovolíte. A pouštět se do vás nejspíš nebudu, protože nemám ve zvyku kritizovat něco co jsem nečetla...

6 KatyRZ KatyRZ | Web | 30. října 2011 v 22:08 | Reagovat

Přiznám se, že netuším o jakou jde knihu, za to jsem matka blogerka. Dodnes si pamatuju, na pocity mrazení, které jsem při pohledu na uslintané, šišlající matky měla v dobách před potomky. Takže šišlám jen tajně večer po tmě, když se s manželem skláníme nad postýlkami a vyměňujeme si úsměvy. O dětech píšu (občas), ale řeším zkušenosti nepíšu deníčkovské zápisky o každkém prdu. Přidávám fotky ano, ale takové, které považuji za povedené, vypovídající, protože focení je můj koníček. Píšu i o vztazích a o manželství, třeba to někomu pomůže, ale kdyby někdy na můj blog manžel zavítal (jako že je na to příliš líný), nedozvěděl by se nic, co by mu mohlo ublížit (spíš naopak).

Přesto se chci trochu zastat ubohých hormony ovládaných blogerských maminek. Mláďata tu mají právo řešit své lásky, slintat nesmysly o nenávisti vůči účitelům, vybíjet se tu ze vzteku vůči rodičům? Řešit, co si vzaly dneska na sebe a jak dopadla písemka z matiky? Osamělé maminy na MD taková práva nemají?

Upřímně si nedovedu představit, že by nějaké dítě dokázalo z podobně vedeného blogu za patnáct let přečíst víc jak dva zápisy. Prostě by ztratilo zájem... Možná, že by si ho přečetlo v okamžiku, kdy by si pořídilo vlastního potomka a pak by bylo rádo, že ví co a jak...

Přesto máš rozhodně pravdu v jednom, každá matka by se měla zamyslet, zda neporušuje sokroumí svých dětí - měla by si určit hranici.

7 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 31. října 2011 v 19:25 | Reagovat

[6]:O mláďatech slintajících nesmysly jsem tu nepsala, je spousta věcí,kdy jsou taky na hraně a za ní, ale to je zase na jiný článek.
Navíc, od někoho kdo si "pořídí" dítě čekám o dost vyspělejší přístup než od mláďat :)

A v první řadě mi šlo právě o tu hranici soukromí, kterou rodič svým jednáním dítěti nastavuje.
O šišlání a zdrobnělinách a podobně, to byla spíš poznámka na okraj pro mě osobně - abych si až budu jednou chovat mohla říct - hele Bloude, tak takhle teda ne, samotný ti to vadilo...

A co za patnáct let...Možná to je paranoidní představa. A pro mnohé děti by to asi vážně byla nuda, nuda, šeď, šeď. Na druhou stranu děti z problematických rodin často mají tendenci pídit po tom, proč se k nim ten který rodič chová tak a tak...Dřív odpovědi nacházeli v deníčkách, v budoucnu na blogu? Nevím, uvidí se - ale obezřetnost v některých věcech neuškodí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama